Kdo mně zná ví, že jsem hlava děravá a občas něco někde zapomenu. Obzvláštní štěstí mám například na zapomínání foťáku (dětské hřiště v Nové Pace, výprava asi v roce 2005) nebo něčeho ve vlaku (oblek předloni v září). Zatím jsem ale nezapomněl foťák ve vlaku. Jeli jsme s oddílem na výpravu do Prahy. Jelikož jsme nocovali na klubovnách v Krči, kam se dá dobře dostat místním vlakem, využili jsme z hlavního nádraží tento spoj. Chvíli po ubytování se v klubovně jsem začal hledat fotobrašnu a nemohl ji najít. Po rekonstrukci pohybu s foťákem jsem usoudil, že jsem ji musel nechat ve vlaku.
Pokud něco zapomenete ve vlaku, je nejlepší zavolat infolinku ČD. Tam se mi ozval operátor pan Jirka, který si vyslechl popis brašny a foťáku, místo, kde jsem ji pravděpodobně nechal a který vlak to byl. Slíbil, že to zkusí vyřídit a zavolat do vlaku a pozjišťovat co se dá. Za deset minut mi volal zpět - s dobrou zprávou. Paní průvodčí ve vlaku brašnu našla a nechá jí v úschovně ztracených věcí na hlavním nádraží, kde si ji budu moci vyzvednout. Poděkoval jsem operátorovi a poprosil ho, jestli by mohl nějak vyřídit paní průvodčí můj dík. Potud by to mohl být příběh s happy endem, ale...známe České Dráhy.
V sobotu jsem vyrazil na hlavní nádraží vyzvednout si svou brašnu. V ČD centru jsem se u informační přepážky informoval, kde jsou ztráty a nálezy. Paní neřekla ani slovo a zvedla telefon. Ten na druhém konci dlouho vyzváněl, až paní do telefonu zařvala: "Jste u sebe? Já vám tam pošlu pána!" a poslala mně přes půl nádraží do výdejny ztracených věcí. Ta se nachází vedle ČD Lounge ve Fantově budově a je to těžká esence 70. let. Oznámil jsem zasloužilému železničáři v okénku, že si jdu pro fotobrašnu, kterou měl nachystanou na stole. Ten prohlásil pouze: "Tak občanku a padesát korun!" Podal jsem mu občanku ze které začal všecko pečlivě opisovat a když skončil, podávám mu pětistovku, abych cosi zaplatil. "Nemáte drobný?" "Ne." "Tak to musíte do pokladny jim to zaplatit, voni vám daj potrvzení." Vydal jsem se přes celé nádraží zptáky k pokladnám, vysvětlil co potřebuji, zaplatil padesátikorunový poplatek a vrátil se s potvrzením do výdejny. Potom jsem konečně dostal svoji brašnu i s foťákem zpátky. To je tedy happyend, zbývá poučení.
Stvrzenku mi nechali!
Po úspěšném vyřízení telefonátu na infolince a nálezu brašny jsem si říkal, že by bylo dobré poslat dráhám mail, že děkuji dotčeným pracovníkům a aby to otiskli třeba v Železničáři. Jenže anabáze na hlavním nádraží mi dokázala jedno rčení. Od doby, kdy byly vynalezeny peníze není třeba děkovat.
