„Ukončete prosím
nástup, dveře se zavírají“, ozve se z reproduktorů, metro
se rozjede, chvilku vrže skoro jako jednička v esíčku u
Výstaviště, ale za chvíli nenávratně mizí pod zemí a hučí
tunelem. Směrem k centru lidí přibývá, skoro všichni mají
jednu věc společnou. Vytrvale se mračí a prohlíží si podlahu.
Že by na ní bylo něco zajímavého? Nic.
„Flora.“ Asi
jsem zvrácenej, ale proč ještě žádný umělec nepřejmenoval
tuhle stanici metra na Defloru? Už vím, za takové věci se u nás
zavírá.
„Příští stanice:
Jiřího z Poděbrad“ Hlavou mi zní akordy písničky o lásce
kluka z Bulovky a trafikantky. Proč jí tu nehrají? Třeba by se
lidi víc usmívali.
„Náměstí Míru.“
Vida, taky deska a nakonec celkem dobrá. Znalci metra vědí, že
hlouběji už člověk nemůže klesnout. Odsud je to jen nahoru. A
konečně se někdo zasmál! Dvě dámy, pravděpodobně mamka s
dcerou si rozhodně mají co říct a mají očividně dobrou náladu.
To jsou v Praze jediné?
„Můstek, přestupní
stanice.“ Lidí přibývá,
ale všude je ticho. Podlaha je zjevně čím dál zajímavější.
„Příští stanice:
Karlovo náměstí“ Hurá,
přistoupila slečna s knížkou a jedna s Kindlem a borec, co čte
1984. Metro přeje čtenářům. A není tu signál. Jak s tím ti
pražští prohlížeči podlahy dokážou žít?
„Jinonice.“ Kdyby
si mě nezískala metropole pod Špilberkem, asi bych tu vystupoval a
kráčel do školy. Nejdu. Moje je na Lipové. Dobře jsem si vybral.
Jak dlouho jsem sem vlastně jel? Kde jsou hodiny? Nejsou! Že by ve
vozech metra byl čas jen podružnou veličinou? Světlo! Paneláky!
Už tam budu? Začíná to být vopruz. A ještě mě čeká cesta
zpět.
„Zličín, konečná
stanice, prosíme vystupte.“ Konečně!
„Ukončete prosím
nástup, dveře se zavírají“ Mám
dejá-vu? Ne. Tohle je jiná hlasatelka, tak jedem. Nad námi tepe
město a metro ho drží pohromadě jako páteř, na kterou se
upínají jednotlivé orgány. Paneláky, obchoďáky, továrny,
školy a fabriky. Vzpomínky a myšlenky.
„Anděl.“
Tady by se taky uživila umělecká vložka. Pojďte, vždyť tu
písničku znáte, je od Kryla. Taky se tu ztratil Kolja. Co
přemluvit Zdeňka Svěráka, aby namluvil do metra své hlášení v
ruském jazyce? Jurinová je nuda. Na Florenc s ní nevydržím.
Vida, není Florenc manžel od Flory? Jsou ale trochu jako Romeo a
Julie. On na Béčku a Céčku, ona na Áčku. Ti se na sebe
načekají.
„Příští stanice:
Muzeum, přestup na linku Cé.“
To víte že jo. Jsem v Praze, tak se musím projít po Václaváku,
abych si připadal, že jsem byl v Praze a abych si připomněl, proč
to tu nemám rád. „Dobrý den, pane. Nemáte...“
„Promiňte, spěchám do Brna.“
Hustě, narkomani mají pro sebe speciální sanitky. To jsme to
dopracovali. Teda v Praze to dopracovali.
„Brno, in padesát“
jak krásně to zní. Buď zdráva, macecho měst. Zase někdy.
Inspirováno návštěvou Prahy, 19. března 2012
