Zápisky z metra

„Ukončete prosím nástup, dveře se zavírají“, ozve se z reproduktorů, metro se rozjede, chvilku vrže skoro jako jednička v esíčku u Výstaviště, ale za chvíli nenávratně mizí pod zemí a hučí tunelem. Směrem k centru lidí přibývá, skoro všichni mají jednu věc společnou. Vytrvale se mračí a prohlíží si podlahu. Že by na ní bylo něco zajímavého? Nic.

„Flora.“ Asi jsem zvrácenej, ale proč ještě žádný umělec nepřejmenoval tuhle stanici metra na Defloru? Už vím, za takové věci se u nás zavírá.

„Příští stanice: Jiřího z Poděbrad“ Hlavou mi zní akordy písničky o lásce kluka z Bulovky a trafikantky. Proč jí tu nehrají? Třeba by se lidi víc usmívali.

„Náměstí Míru.“ Vida, taky deska a nakonec celkem dobrá. Znalci metra vědí, že hlouběji už člověk nemůže klesnout. Odsud je to jen nahoru. A konečně se někdo zasmál! Dvě dámy, pravděpodobně mamka s dcerou si rozhodně mají co říct a mají očividně dobrou náladu. To jsou v Praze jediné?

„Můstek, přestupní stanice.“ Lidí přibývá, ale všude je ticho. Podlaha je zjevně čím dál zajímavější.

„Příští stanice: Karlovo náměstí“ Hurá, přistoupila slečna s knížkou a jedna s Kindlem a borec, co čte 1984. Metro přeje čtenářům. A není tu signál. Jak s tím ti pražští prohlížeči podlahy dokážou žít?

„Jinonice.“ Kdyby si mě nezískala metropole pod Špilberkem, asi bych tu vystupoval a kráčel do školy. Nejdu. Moje je na Lipové. Dobře jsem si vybral. Jak dlouho jsem sem vlastně jel? Kde jsou hodiny? Nejsou! Že by ve vozech metra byl čas jen podružnou veličinou? Světlo! Paneláky! Už tam budu? Začíná to být vopruz. A ještě mě čeká cesta zpět.

„Zličín, konečná stanice, prosíme vystupte.“ Konečně!

„Ukončete prosím nástup, dveře se zavírají“ Mám dejá-vu? Ne. Tohle je jiná hlasatelka, tak jedem. Nad námi tepe město a metro ho drží pohromadě jako páteř, na kterou se upínají jednotlivé orgány. Paneláky, obchoďáky, továrny, školy a fabriky. Vzpomínky a myšlenky.

„Anděl.“ Tady by se taky uživila umělecká vložka. Pojďte, vždyť tu písničku znáte, je od Kryla. Taky se tu ztratil Kolja. Co přemluvit Zdeňka Svěráka, aby namluvil do metra své hlášení v ruském jazyce? Jurinová je nuda. Na Florenc s ní nevydržím. Vida, není Florenc manžel od Flory? Jsou ale trochu jako Romeo a Julie. On na Béčku a Céčku, ona na Áčku. Ti se na sebe načekají.

„Příští stanice: Muzeum, přestup na linku Cé.“ To víte že jo. Jsem v Praze, tak se musím projít po Václaváku, abych si připadal, že jsem byl v Praze a abych si připomněl, proč to tu nemám rád. „Dobrý den, pane. Nemáte...“ „Promiňte, spěchám do Brna.“ Hustě, narkomani mají pro sebe speciální sanitky. To jsme to dopracovali. Teda v Praze to dopracovali.

„Brno, in padesát“ jak krásně to zní. Buď zdráva, macecho měst. Zase někdy.

Inspirováno návštěvou Prahy, 19. března 2012