Zítra mám zkoušku z makra dvojky. Ideální čas na to odkládání učení, kterému se dřív říkalo flákání a dnes se mu říká prokrastinace. Prý mám něco napsat na blog, říkala didi. Třeba o tom, že Minská a Horova jsou pěknej tankodrom a zaparkovat v šest večer v okolí Jugoslávské je otázkou štěstí a pevných nervů. To ale každej ví.
V blízkém okolí (ať už sociálně nebo geograficky) se spousta lidí dala do podnikání, budování kariéry nebo podobných záležitostí. Co dělám já?
Chystám tábor.
Je to věc, která se mi po započítání všech nákladů obětované příležitosti těžce nevyplácí. Mohl bych vydělávat bambiliony na super brigádách ve společnostech zvučných jmen. Ty tři týdny a tři dny pro mě ale mají mnohem větší hodnotu než to, co bych si vydělal.
Vidět prázdnou louku. Nakládat traktor. Vařit kotlík. Somrovat řízky. Vědět kdo je s kým ve stanu a družině dřív, než se to dozví oni sami. Usínat za šumění potoka. Plážička. Sledovat překvapené tváře. Králičák. Táboráky. Tajně fandit jedné družině. Dvoudeňák. Přežrat se plňenou paprikou. Na chvíli z toho vypadnout. Velkolepé finále. Nakládat traktor. Vidět prázdnou louku...
Možná se mi to někdy vrátí jako bumerang, možná velmi brzo. V tu chvíli si ale vzpomenu, že to úsilí stálo, stojí a bude vždycky za to. Tábor mi nikdy nepřinese peníze. Přinese mi zážitky, zkušenosti a vzpomínky, které jsou na celý život.
Sakra jak já se těším!
Pořádání táborů jednak fakt není moc výdělečný a jednak je člověk přitom jednou nohou v krimu. Ale ono to většinou fakt stojí za to. :)
OdpovědětVymazat