PF 2012

Vzpomínka na Václava Havla

Václav Havel byl symbolem éry, ve které jsem prožil prakticky celý svůj dosavadní život. Krátce po tom, co jsem se narodil se stal prezidentem a už od nejranějšího dětství jsem ho tak vnímal jako někoho důstojného, kdo je nad námi a kdo je veliká autorita. 

Když jsem byl trochu větší, dostal jsem k narozeninám knížku Uzel pohádek, v níž jsou pohádky za socialismu zakázaných autorů. Nejraději jsem měl havlovy absurdní Pižďuchy. Dokonalou karikaturu režimu, který zakázal Havlovi psát i tak nevinný žánr, jakým je pohádka.

Postupem času se člověk o Havlovi dozvídal více a více. To že byl taky skaut, dokonce ze kterého střediska, že pracoval v pivovaru a jezdil do práce Mercedesem, že má psy, že se podruhé oženil a tak dále a tak dále.

Na gymplu jsem pak měl možnost poznat Havla - dramatika. Nejdříve na inscenaci jeho Vyrozumění v Klicperově divadle. Druhá jeho hra, kterou jsem viděl byli Spiklenci. Inscenaci Chebského divadla jsem viděl v rámci festivalu Čekání na Václava (tuším, že na podzim 2008) opět v Klicperáku. A Václava jsme se tehdy skutečně dočkali. Na představení tehdy totiž dorazil Havel osobně a po představení ochotně podepisoval programy. Slovy Cimrmanovskými: "Vidíte, jak důležité je koupit si v divadle program." (Nemusíte řešit, kam se Vám autor podepíše.) Třetí a doposud poslední setkání s Havlem-dramatikem bylo večer před maturitou, kdy jsem viděl v Besedě Klicperovskou inscenaci Odcházení - divadleního šlágru posledních let - s excelentní Pavlou Tomicovou v roli Ireny.

S Václavem Havlem končí jedna éra světových dějin, doufejme, že začíná nová a lepší - ta kde zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Na závěr snad jen myšlenka, která mě napadla potom, co jsem si přečetl infoproužek na ČT24. Dnes nás opustil člověk, který pro naši generaci udělal víc, než co může kdokoliv z nás udělat po něm. Děkujeme!

Dvě železniční zprávy

Začněme tou špatnou. O lidské blbosti. Ministerstvo dopravy si neobjednalo rychlíky mezi Turnovem a Tanvaldem. Na této trase leží Železný Brod, město, kde po krachu skláren není moc pracovních příležitostí. Logicky odsud musí lidi dojíždět za prací buď do Turnova nebo třeba do Mladé Boleslavi. Sice zůstaly rychlíky obsluhující relaci Liberec - Pardubice, ale v dvouhodinovém intervalu Železnobrodské nevytrhnou. 

Město žádá Liberecký kraj o zavedení osobních vlaků Železný Brod - Turnov jako náhradu za zrušené rychlíky (osobáky si objednává kraj). Kraj ovšem ústy svého Koordinátora vzkazuje: "člověk pracující v Praze nebo Mladé Boleslavi může využít ranní autobusový spoj jedoucí z Harrachova. (zdroj)" Ano, už vidím davy brodských jak se mačkají v autobuse do Boleslavi. Bravo KORIDe.

Náměstí v Železném Brodě

Ta dobrá je, že Honeckerovy pomsty řady Bdmtee se dočkají modernizace...alespoň 75 z nich. Juch!

Peršing přiváží dokonalý výrobek z VEB Wagonbau Bautzen

The hottest

Stařenky v MHD

V posledním týdnu jsem zažil při cestování brněnskou MHD dvě celkem vtipné situace, jejichž hlavními aktéry byly elegantní stařenky, tak kolem sedmdesáti let.

Situace první

Mendlovo náměstí, fouká silný vítr a začíná pršet. K odjezdové zastávce najede trolejbus linky číslo 37. Na zastávce stojí stařenka s igelitovýma taškama a vede družný rozhovor s vedle stojící slečnou. Obě nastoupí, sednou si proti sobě a rozhovor pokračuje. Najednou se řeč stočí k počasí a větru. Stařenka popisuje jak jí to potrhalo tašku, načež v taškách začne hrabat a přeříkávat na hlas, co tam má a co nemá. Načež přestane hrabat, podívá se na proti sedící slečnu a prohlásí: "Ježiš, já tu k sobě mluvím, jako bych jela do Černovic a ne do Kohoutovic!"

Situace druhá

Tramvaj číslo 1, ranní špička, kontrola jízdenek. Revizor šalinkarty kontroluje jen letmo, děkuje a rychle postupuje vozem. Sedící dáma kolem sedmdesáti let podává revizorovi šalinkartu.  Revizor ji bere do ruky, podívá se na šalinkartu, pak na dámu, pak zase na šalinkartu, načež vrhne na dámu vražedný pohled, jako by říkal: "Dojela jste madam!" Dáma k revizorovi vyšle pohled: "Ale já mám přeci šalinkartu v pořádku." Revizor ještě chvíli probodává blednoucí seniorku a její důchodcovskou šalinkartu pohledem, načež se usměje, podá jí šalinkartu a říká "V pořádku, děkuji." Šalinou se od srdce vydešené stařenky ozve zvuk podobný odstřelu v kamenolomu... A pak že s revizory nemůže být legrace.

Ve světle reflektorů

Konvikt, umělecké centrum UPOL, 9. prosince 2011

Hudební vzpomínání

Tohle to přesně vystihuje: