V posledním týdnu jsem zažil při cestování brněnskou MHD dvě celkem vtipné situace, jejichž hlavními aktéry byly elegantní stařenky, tak kolem sedmdesáti let.
Situace první
Mendlovo náměstí, fouká silný vítr a začíná pršet. K odjezdové zastávce najede trolejbus linky číslo 37. Na zastávce stojí stařenka s igelitovýma taškama a vede družný rozhovor s vedle stojící slečnou. Obě nastoupí, sednou si proti sobě a rozhovor pokračuje. Najednou se řeč stočí k počasí a větru. Stařenka popisuje jak jí to potrhalo tašku, načež v taškách začne hrabat a přeříkávat na hlas, co tam má a co nemá. Načež přestane hrabat, podívá se na proti sedící slečnu a prohlásí: "Ježiš, já tu k sobě mluvím, jako bych jela do Černovic a ne do Kohoutovic!"
Situace druhá
Tramvaj číslo 1, ranní špička, kontrola jízdenek. Revizor šalinkarty kontroluje jen letmo, děkuje a rychle postupuje vozem. Sedící dáma kolem sedmdesáti let podává revizorovi šalinkartu. Revizor ji bere do ruky, podívá se na šalinkartu, pak na dámu, pak zase na šalinkartu, načež vrhne na dámu vražedný pohled, jako by říkal: "Dojela jste madam!" Dáma k revizorovi vyšle pohled: "Ale já mám přeci šalinkartu v pořádku." Revizor ještě chvíli probodává blednoucí seniorku a její důchodcovskou šalinkartu pohledem, načež se usměje, podá jí šalinkartu a říká "V pořádku, děkuji." Šalinou se od srdce vydešené stařenky ozve zvuk podobný odstřelu v kamenolomu... A pak že s revizory nemůže být legrace.
Žádné komentáře:
Okomentovat