On the road: Val u Králik

Toto je první článeček ze série tipů na výlety. Všechno budou mnou osobně ozkoušené trasy, většinou při nějaké skautské akci, doprovozené vlastníma fotkama.

Val u Králik je rozhledna v blízkosti známého kláštera na Hoře Matky Boží. Vznikla někdy v roce 2003 jako vysílač vodafonu. Nachází se na kopci vysokém 785 metrů (osobně jsem si myslel že je někde okolo 650...)

Zvětšit mapu

U rozhledny není žádná pokladna, jen půltek a proto je přístupná na vlastní nebezpečí, celoročně a zdarma. V létě se sem dá dojet autem po asfaltce, v zimě na běžkách. Vede sem žlutá značka z Králik nebo od Svaté Trojice. Po silnici se sem dá dojít i od Červené Vody a Horní Orlice.

Za dobré viditelnosti jsou krásně vidět Jeseníky, Králický Sněžník a Orlické Hory. Slabším povahám výstup nedoporučuji - je pěkně vidět podlahou až na zem a jistotě moc nepřidá to že je rozhledna "jenom" šroubovaná.

Jako možné pokračování výletu doporučuju buď Králíky s tvrzí Hůrka nebo pokračovat po žluté na Svatou Trojici a Severomoravskou chatu, dá se dojít až do Hanušovic.

Aktualizace 25. listopadu 2012:

Na Valu jsem byl nedávno potřetí a pěkně tam fučelo! A ten pohled dolů!

Mravy dělaj člověka

aneb jednoaktová hra s poučením již v názvu

Osoby a obsazení

On - prošedivělý elegantní padesátník v pěkném kabátě a šále, nese nákupní tašku
Ona - spokojená veselá padesátnice v pěkném kostýmku s nepříliš levnou kabelkou

Lokace

Přechod pro chodce se semaforem, odpolední špička

První obraz

Příchází On a Ona, zavěšení do sebe, On nese tašku se společným nákupem, na semaforu svítí červená.
On: (Nátáhne sopla až z paty s patřičným zvukovým efektem a plivne na silnici před sebe)
Na semaforu se rozsvítí zelená.
On: (Trhne s Ní) Jdem!

Dle skutečné události 23.listopadu 2012

Umakart na Flédě

Shrnuto obrazem. Slovem to shrnul ihyik.

Bylo to krásný.

Z nedělního nákupu

"Bude to čtyřicet korun" oznámí mi prodavačka, kterou jsem vyrušil od vytírání obchodu v neděli dopoledne chvíli před zavíračkou. Skládám dva protlaky a pepř do tašky a ještě se koukám, jestli přece jen nevezmu něco z toho chlaďáku. Mezitím se k pokladně dostala paní kolem pětapadesátky v kulichu co vypadá že si akorát odskočila od plotny. "Jedny červený Marlbora vás poprosím. I když bych neměla. Zase jsem strašně zhubla." Prodavačka jí podává krabičku. "Jé, co já bych dala za to shodit pár kilo." "Ale za jakou cenu, paní..." Vycházím z obchodu a vidím jak si milovnice Marlborek odsunula kulich z holé hlavy.

Sepsáno na základě skutečné události 4.11.2012

Pět příšerných pondělních poklesků

Poklesek prvý

Autobusy linky 50 nejezdí podle něčeho co by se dalo označit za platný jízdní řád nebo, výlukový jízdní řád nebo jakýkoliv jízdní řád.

Poklesek druhý

Medici si v Academicu nad prázdnými talíři povídají o tom co viděli na gastroskopii v cizím žaludku, zatím co vy si chcete naplnit svůj žaludek a spousta lidí bloumá s prázdným žaludkem a plným tácem okolo.

Poklesek třetí

Když se z několika desítek počítačů veřejně dostupných na fakultě stane pouhých dvacet a vy si potřebujete jen něco zjistit v ISu tak se spolehněte že:

• na pěti běží Facebook
• pět jich běží jen tak na prázdno, protože u nich někdo sedí a povídá si se sousedem nebo se učí jen tak před zapnutým počítačem
• pět z nich běží naprázdno, ale na židli před nimi je něčí bunda, případně batoh
• pět z nich někdo skutečně používá ke studijním účelům

Poklesek čtvrtý

Tvářit se že poprvé vidím látku, ze které jsem ve druháku udělal/a zkoušku.

Poklesek pátý

Nechat kvůli čtvrtému poklesku sedět ve škole ty, co si to pamatují dlouho do večera.

Hezký týden všem :)

Případová studie: Průmyslové zóny

Občas se povede člověku něco s čím by se rád pochlubil. Tento semestr mám zapsaný předmět Rozvoj a podpora podnikání a jako seminárku jsme psali případovou studii na průymslové zóny v Kolíně, Holešově a Mostě. Co Vám ale chci ukázat je finální prezentace (největší, kterou jsem dělal v Prezi):

Průmyslové zóny a jejich nájemci on Prezi

Tak nám začala škola...

...teda jak komu. Na ESF se díky rekonstrukci prázdniny...pardon "období bez kontaktní výuky" prodloužilo o další dva týdny, takže naklušeme do školy až prvního října. 

Nic to ale nemění na tom, že  prváci shání Mankiwa, druháci shání Praktikum, čtvrťáci Variana a proběhl zápis předmětů a seminárních skupin. No a celé září se na Helpdesku objevují dotazy typu : "Vyžaduje ten či onen, aby se chodilo na semináře?" nebo "Je nutné chodit na přednášky z předmětu ..." a nebo "Nevíte někdo o lehkém předmětu za hodně kreditů, nejlíp aby se tam nemuselo chodit a bylo to vlastně za docházku a nebyla tam těžká zkouška?". 

Nevím jestli jsem sám, komu přijde dost hloupé se na něco takového ptát. Když už jednou člověk studuje, měl by se tomu věnovat. Co máte tak důležitého, že nemůžete jít do školy na povinný seminář, kolegové? Neříkám že jsem nikdy nezatáhnul přednášku, nebo jinak nepolevil ve škole - ale hledat systematicky od začátku semestru cesty k tomu, abych školu nějak ochcal a čekal že mi naskáčou zelená okýnka do ISu sama? To je mi cizí. Spoustě lidí na ESF ale zjevně ne. Pak se nemůžeme divit, že kolegové z přírodovědy o studentech z ESF tvrdí, že to jsou "ti co furt kalí". 

Ve skrytu duše ale doufám, že většina kolegů z ESF na to jde zodpovědně - takže Vám přeju úspěšný začátek semestru.

P.S.: Taky mě dostávají co neví k čemu je Burza seminárních skupin v ISu.

How to Instagram without Instagram

1) Vezmeme obyčejnou fotku šroubu na lokomotivě...

2) Nastudujeme si tento návod (díky Didi) a provedeme v Gimpu úkony

3)

OMG! I'm an artist!

EDIT: a co takhle?

Bardotka

Královna Jeseníků, krasavice z Kolbenky. Její kvality ocenil i Alois Nebel.

Život na staveništi

Každá životní etapa začíná nenápadně. Jednoho dubnového rána jsem se probudil a zjistil, že bydlím na staveništi. Dva maníci se sbíječkou rozbíjeli betonovou skruž. O pár dní později vyrostlo lešení, na barák se začal lepit polystyrén a já si mohl pomalu psát deníček...

Pátek 
7:45
vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz (kladka na lešení, kterou se tahají nahoru balíky polystyrenu)
7:50
vrríí vríí vríí (míchací nástavec na vrtačce)
8:00
křáp cink křáp cink křáp cink (kladivo na traverzu)
11:00
hrobové ticho
18:00
zvědavé pohledy Východniarů a patlání mřížky kolem rohů


Sobota

7:45
vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz

7:50
vrríí vríí vríí
7:59

8:00
křáp cink křáp cink křáp cink

11:00
hrobové ticho
13:00



vrz vrz vrrz vrrz vrz vrz vrrz vrrz vrz vrz vrrz vrrz vrz vrz vrrz vrrz (nová melodie kladky)




Neděle

7:45

vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí vríí křáp cink křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí  vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vríí křáp cink křáp cink křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí vríí křáp cink křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz křáp cink křáp cink vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí  vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vríí křáp cink křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí vríí křáp cink křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz křáp cink vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vrríí vríí  vrz vrz vrrz vrz vrz vrrz vríí křáp cink křáp cink křáp cink

7:46

2x: ! * # grr pf !!! *****!* PROČ?

8:00
křáp cink křáp cink křáp cink

11:00
hrobové ticho


Pondělí
0:47

8:30

hrobové ticho

Věnováno statečným dělníkům co právě za oknem patlají lepidlo na polystyrén.

Májové dny lákají ven...

Zápisky z metra

„Ukončete prosím nástup, dveře se zavírají“, ozve se z reproduktorů, metro se rozjede, chvilku vrže skoro jako jednička v esíčku u Výstaviště, ale za chvíli nenávratně mizí pod zemí a hučí tunelem. Směrem k centru lidí přibývá, skoro všichni mají jednu věc společnou. Vytrvale se mračí a prohlíží si podlahu. Že by na ní bylo něco zajímavého? Nic.

„Flora.“ Asi jsem zvrácenej, ale proč ještě žádný umělec nepřejmenoval tuhle stanici metra na Defloru? Už vím, za takové věci se u nás zavírá.

„Příští stanice: Jiřího z Poděbrad“ Hlavou mi zní akordy písničky o lásce kluka z Bulovky a trafikantky. Proč jí tu nehrají? Třeba by se lidi víc usmívali.

„Náměstí Míru.“ Vida, taky deska a nakonec celkem dobrá. Znalci metra vědí, že hlouběji už člověk nemůže klesnout. Odsud je to jen nahoru. A konečně se někdo zasmál! Dvě dámy, pravděpodobně mamka s dcerou si rozhodně mají co říct a mají očividně dobrou náladu. To jsou v Praze jediné?

„Můstek, přestupní stanice.“ Lidí přibývá, ale všude je ticho. Podlaha je zjevně čím dál zajímavější.

„Příští stanice: Karlovo náměstí“ Hurá, přistoupila slečna s knížkou a jedna s Kindlem a borec, co čte 1984. Metro přeje čtenářům. A není tu signál. Jak s tím ti pražští prohlížeči podlahy dokážou žít?

„Jinonice.“ Kdyby si mě nezískala metropole pod Špilberkem, asi bych tu vystupoval a kráčel do školy. Nejdu. Moje je na Lipové. Dobře jsem si vybral. Jak dlouho jsem sem vlastně jel? Kde jsou hodiny? Nejsou! Že by ve vozech metra byl čas jen podružnou veličinou? Světlo! Paneláky! Už tam budu? Začíná to být vopruz. A ještě mě čeká cesta zpět.

„Zličín, konečná stanice, prosíme vystupte.“ Konečně!

„Ukončete prosím nástup, dveře se zavírají“ Mám dejá-vu? Ne. Tohle je jiná hlasatelka, tak jedem. Nad námi tepe město a metro ho drží pohromadě jako páteř, na kterou se upínají jednotlivé orgány. Paneláky, obchoďáky, továrny, školy a fabriky. Vzpomínky a myšlenky.

„Anděl.“ Tady by se taky uživila umělecká vložka. Pojďte, vždyť tu písničku znáte, je od Kryla. Taky se tu ztratil Kolja. Co přemluvit Zdeňka Svěráka, aby namluvil do metra své hlášení v ruském jazyce? Jurinová je nuda. Na Florenc s ní nevydržím. Vida, není Florenc manžel od Flory? Jsou ale trochu jako Romeo a Julie. On na Béčku a Céčku, ona na Áčku. Ti se na sebe načekají.

„Příští stanice: Muzeum, přestup na linku Cé.“ To víte že jo. Jsem v Praze, tak se musím projít po Václaváku, abych si připadal, že jsem byl v Praze a abych si připomněl, proč to tu nemám rád. „Dobrý den, pane. Nemáte...“ „Promiňte, spěchám do Brna.“ Hustě, narkomani mají pro sebe speciální sanitky. To jsme to dopracovali. Teda v Praze to dopracovali.

„Brno, in padesát“ jak krásně to zní. Buď zdráva, macecho měst. Zase někdy.

Inspirováno návštěvou Prahy, 19. března 2012

K vaječné krizi

Ke každé krizi je třeba názor těch, kterých se to týká. Pikova Slepička poskytla exkluzivní komentáře  a zařadila se tak vedle Václava Klause, Bohuslava "Bů" Sobotky nebo 85 leté dámy, která si do drůbežárny v Dyníně jezdí na kole pro dvě slípky jen tak na jídlo.

"Krize s vejci? Spíš mi bude chybět Babula, kotelník s velikým srdcem a bezedným břichem."

"A já prostor neměla?"

"Kde to mám zaškrtnout, když je to anketa?"

Slepička: "Kolik je hodin?" 

Bohuslav Sobotka: "Květáková polívka" 

"Koláčový graf nahrazuje žloutkový, vítězství drůbeže je na dosah!"

Zápisky mladého demonstranta

Tak jsem si byl dnes pokojně zademonstrovat a akce měla ohlas. Oproti původnímu předpokladu se jí zúčastnilo přes 6 000 brněnských studentů, což není rozhodně málo. Davem zněla různá hesla, ke kterým si dovolím malý komentář.

"Nečas přejde"

Komentář k počasí, které v Brně panovalo, ale i k předsedovi vlády. Jediný slogan, který mi prostě nešel přes pysk. Mám pocit, že Nečas řekl že se s akademiky na víkend někam zavře a vymyslí jak to udělají jinak. Zatím se bohužel nestalo.

"Dobeše do koše"

V roce 1989 se házel do koše Milouš a povedlo se. Směšný aparátčík, měl alespoň tolik rozumu, aby poslechl, co mu lidi říkají, odstoupil z funkcí a šel do háje. Dobeš se nikam nechystá, což ho v mých očích dělá horšího než kovaného komunistu Jakeše.

"Dobeš to zvoral"

Za dvě písmenka ve slově "TO" se vejde: testování žáků 5. a 9. tříd, státní maturity, ve kterých je jen bordel, reforma vysokých škol, zastavené miliardy z evropských fondů, pochybné projekty, které přinesou jen prachy pochybným firmám, fiasko v hodnocení OECD...

"Klaus se bojí"

Prezident republiky, profesor Václav Klaus je opravdu, ale opravdu rozhořčen studentskými protesty a proto ruší zítřejší návštěvu Brna. Neplačte, sami jste si to zavinili. Taky si pan profesor nedá za trest po obědě viržínko a nepustí se na krok z Hradu.

Motivační dopis

Vážený budoucí zaměstnavateli,

předem mého motivačního dopisu, vezměte prosím na vědomí, že se nejedná o běžný motivační dopis, kterých Vaše personální oddělení jistě zpracovává desítky až stovky. Jedná se totiž o upřímný motivační dopis, kterých si myslím nedostáváte mnoho.

Do výběrového řízení na libovolnou pozici na poloviční úvazek ve Vaší firmě jsem se přihlásil, protože chci pracovat. Přijde mi totiž normální, že člověk by měl pracovat, když může. Proč jsem si vybral Vaši firmu? Velmi pravděpodobně proto, že jsem narazil na Váš inzerát a zaujal mě. Rozhodně nemůžu tvrdit, že jsem vždy pro Vaši firmu toužil pracovat, ale je zde příležitost a té bych se rád chopil. Nejsem milá prsatá blondýna, která bude hýřit na pohovoru falešným úsměvem, ani nabušený borec, který už se ohlíží po ředitelské kanceláři. Jsem kluk, kterého potkáte na ulici a možná si ho ani nevšimnete. Pravděpodobně jsem na podobné pracovní pozici nikdy nepracoval, ale kde mám získat praxi, když ji každý na obdobné pozice jen vyžaduje? Pokud o mě něco chcete vědět, přečtěte si životopis a klidně mi napište nebo zavolejte.

Doufám, že Vás můj dopis zaujal a že Vám budu stát alespoň za upřímnou odpověď, kde se dozvím, proč jste se rozhodli upřednostnit jiného kandidáta.

s pozdravem

Jan Holoubek

Děkujeme že čekáte

...a že se sebou necháte jednat jako se substrátem, aneb další pokračování filipiky proti monopolnímu železničnímu dopravci. Tentokráte o zpožděních.

Pominu-li páteční hodinové čekání ve Staré Pace, v čekárně, která smrděla jak záchody v hospodě páté cenové kategorie (a někteří cestující proto dobrovolně čekali v desetistupňovém mrazu před budovou), zažil jsem dnes moc pěknou cestu do Brna, která mě přivedla na zamyšlení nad odškodněním cestujících, kterým se občas dráhy rády pochlubí.

Nejprve necháme promluvit drážní stránky (zdroj):

Jaké odškodnění dostanete?

• 25 % z ceny jízdenky, pokud celková cena jízdného pro jednosměrnou cestu pro jednoho cestujícího činí nejméně 400 Kč při zpoždění 60 až 119 minut

• 50 % z ceny jízdenky, pokud celková cena jízdného pro jednosměrnou cestu pro jednoho cestujícího činí nejméně 200 Kč při zpoždění 120 a více minut

Tolik ČD, teď si to spočítáme. Podle ceníku 1 musí běžný cestující urazit vlakem Českých Drah alespoň 310 kilometrů, aby projel 400 Kč. Při cestě z Prahy je to zhruba vzdálenost do Polomi na Severní Moravě (311 km, cca 3 hodiny 15 minut po koridoru) nebo z Brna do Liberce (312 km, 5 hodin 15 minut nejprve koženkovým rychlíkem, následně motorákem, případně třikrát přesedat). Jenže se bavíme o cestujícím, který nemá žádnou slevu na služby ČD. 

Pokud vlastní takový cestující dráhami propagovanou IN-kartu a má aplikaci IN-25, musí se vydat alespoň na 416 kilometrů dlouhou cestu. Tak daleko je z Prahy do Bocanovic na Těšínsku (předposlední stanice před hranicí se Slovenskem, minimálně 4,5 hodiny ve vlaku, použijete-li Pendolino) nebo z Brna do Třebušic u Mostu (5 a půl hodiny ve vlaku, minimálně 2 přestupy).

S kartou IN-50, která stojí na rok 2.990 Kč a opravňuje Vás k cestám za poloviční ceny, musíte tudíž urazit dvojnásobek toho co běžný cestující, abyste vůbec mohli po cestě počítat s nějakým odškodněním. Tj. podle propočtů je to 620 kilometrů - zhruba vzdálenost z Chebu do Bohumína. Nějakým záhadným způsobem ale online kalkulačka jízdného neumí za jízdenku se slevou IN-50 napočítat více jak 383 korun. Tím pádem nemáte při cestě přes celou republiku, která i s pendolínem trvá minimálně 7 hodin a zpoždění, které dosáhne skoro 2 hodin nárok na nic. Majitelé zákaznické karty, kteří by se měli cítit jako preferovaní zákazníci tedy v konečném důsledku ostrouhají.

Většina zpoždění, která nejvíce otravují lidem život ovšem nepřesáhne půl hodiny a rozhodně se nekoná na dálkových trasách. Příklad z dnešního rána. Spojení Hradce Králové a Pardubic zajišťují kolem 7 hodiny ranní rychlík a spěšný vlak, jedoucí asi ve 20 minutovém intervalu. Rychlík 70 minut zpoždění, spěšňák 20. Rozvázané přípoje, studenti přijíždějící pozdě do školy, pasažéři ze dvou spojů namačkaní do dvou vagónů. Takových situací se denně stává jistě mnoho a myslíte že ČD někoho odškodní? Děkujeme, že jezdíte s námi.

Mimochodem - proč České Dráhy nemají oficiální profil na Twitteru? Protože by se na sebe nic hezkého nedozvěděly. Při dnešní cestě jsem zpožděným spěšňákem dojel z Hradce do Opatovic, kde se vlak zastavil a vypnul motor. Tož jsem si postěžoval na Twitteru s hastagem #ceskedrahy. Asi o minutu později jsme byli z vlaku vystoupeni, že prý "zamrznul kompresor". Pokud máme líh, můžeme to zkusit opravit, pokud ne, musíme si přestoupit do osobáku. Sbohem ECčko, sbohem včasný příjezde do Brna - ještě že jsem jel o dvě hodiny dřív než jsem skutečně potřeboval. Ale zpět k twitteru, po kliknutí na zmíněný hastag vyjede asi takový obrázek:

Za všechny tyto lidi opět vzkazuji děkujícím drahám: Není zač!

P.S.: To, že ve vlaku Eurocity najdu funkční záchod až na pátý pokus je taky pěkná vizitka.

Mimo mísu?

Spojené státy prožily v neděli jeden z nejdůležitějších svátků celého roku. Nejsou to ani Vánoce, ani opožděná oslava Hromnic (Groundhog Day), ale finále tamní fotbalové ligy zvané Super Bowl. Když si název celé přeložíme, zjistíme, že je to Super Mísa. Celá země se zastavuje kvůli Super Míse? No to asi něco málo o americké kultuře vypovídá.

Celý fenomén je ale zajímavý především z hlediska marketingu. Televizní reklamy během Super Bowlu (jakkoliv ztrácejí reklamy v televizi dominantní pozici mezi marketingovými nástroji) jsou prostě klíčovým marketingovým tahem pro firmy působící na americkém trhu. 

Například KIA se předvedla s reklamou, která splnila své zadání naprosto dokonale: "Prodejte průměrnému Američanovi naše auto!"

V minulých letech zmítala Amerikou hospodářská krize, která postihla především automobilky. Bylo to znát i na reklamách - počet reklam na auta klesl na minimum a objevila se například reklama na server monster.com, který zprostředkovává hledání práce. Nyní to vypadá, že krize odezněla a v Detroitu, hlavním městě motorů, jsou opět připraveni chrlit pravá americká auta pro pravé vlastence a drsňáky. A aby to bylo všem jasné, řekne to sám Clint Eastwood:

Existuje ale jeden důvod, proč jsem se na Super Bowl těšil i já, ač netuším, které týmy vlastně proti sobě hrály a je mi fotbal (jakýkoliv) u zadní části těla. Jimmy Kimmel, moderátor jedné americké talkshow, po úspěchu výzev, kdy nabádal rodiče aby svým dětem snědli Halloweenské sladkosti nebo dali příšerný dárek na Vánoce a reakci dali na YouTube, přišel s Jimmy s výzvou, aby kdokoliv odpojil televizi během napínavého zápasu. A takto vypadá výsledek:

Vůbec by nebylo na škodu, aby někdo vyzkoušel něco podobného u nás, třeba během mistrovství světa v hokeji. Obávám se, že následky by nebyly tak mírné jako ve Státech (podle JK nebyl nikdo zabit, hospitalizováno bylo 30 lidí). U nás by pravděpodobně došlo k zničení zařízení hospod a pouličním bouřím...

Na závěr ještě poděkování Twitteru, chlapcům z TopGearu, kteří mají na svých stránkách více odkazů na autoreklamy ze Superbowlu a taky panu Boháčkovi, že nám do Course Packet v angličtině dal poučné články o americké kultuře reklam.

Doba je nejistá...

...za okny číhá prý tma děsivá

Priessnitz - Drahá, album Zero 2001

Leden se pomalu láme do února, venku je konečně zima jak Buzuluku na nádraží (ale jen v čekárně) a člověk kouká kolem sebe a nestačí se divit. Svět, který zná se nejspíš začíná otřásat v základech a to co by ho dřív nenapadlo ani v těch nejhorších snech se stává realitou. Protestujeme proti ACTA, proti Reformě Vysokých škol, koncepci Krněnské kultury nebo čachrům v Ústavu výpočetní techniky. Chápu že jsou to závažné společenské problémy, ale dokud nebude ve Sněmovně ležet návrh zákona o potírání mladých lidí, všeho co mají rádi a změně některých souvisejících zákonů, tak bychom neměli zapomínat žít. Chodit do hospod a na koncerty, fotit, nakupovat, cestovat, mít se rádi, vařit, přejídat se nedělním obědem od maminky, učit se, pracovat... Takže - žijme a protestujme až potom, co vy na to?

Úryvkem písničky jsem začal a taky skončím:

No a když při volbách nebudu královen krás, 
tož dám si dvě ze sudu na jeden ráz, 
zas bude mi do tance a přestanu klít, 
aspoň zvolím si poslance a budu si žít...

Ivo Jahelka - Volba Miss, album Veselá Revoluce 1990

I still believe...

I do believe

Citát týdne

"Stop in the name of humanity" - Will E. Coyote

"Zastavte ve jménu lidskosti" - Kojot Vilda

O šikovných a nešikovných lidech

Český národ je známý jako národ kutilů co dovedou všechno vyrobit a opravit. Z této sorty se ovšem najde spousta výjimek a já patřím mezi ně. Nikdy jsem neabsolvoval školní předměty typu "dílny".  Solidně ovládat kladivo a kleště jsem se naučil asi někdy kolem maturity. Věčnou připomínkou mé vlastní zručnosti je například jizva od sekery na pravém ukazováčku, pamětníci vzpomenou také na skvělého mravence z drátků nebo placatého medvídka, co je vlastně tuleň. Inu, co byste čekali od člověka co je poloviční inženýr.

Přesto, že nepatřím mezi kutily a zručné jedince kutilský červík ve mě občas zahlodá. Naposledy v sobotu, když jsem zvažoval co s načatým zkouškovým. Přemýšlel jsem jestli si opět nezamodelařit, ale nakonec padnul můj zrak na zánovní LAN switch, který jsem odkoupil od jedné kamarádky, která se stěhovala z kolejí a kterou tímto zdravím. Kdybych ho zapojil, provrtal díru do špajzu, protáhl pár metrů kabelů, nakrimpoval je, tak bych mohl mít internet až v pokoji na stole. To by šlo! Už jsem se viděl jak ležím na břiše s vrtačkou ve špajzu jak horník a dovádím k šílenství sousedy nekonečným vrtáním. Svůj kutilský nápad jsem se rozhodl zkonzultovat s tatínkem. Ten jen pokýval hlavou a že si ty krimpovací kleště v práci teda půjčí.

Druhý den došlo k zásadnímu zvratu v situaci. V tátovi asi zahlodal kutilský červík, který mu připomněl mou šikovnost a nejspíš se mu promítaly katastrofické scénáře s klíčovými slovy "Honza, vrtačka, kabely". Nebudu to natahovat. K vrtací akci nakonec nedošlo a ani nedojde, jelikož jsem dostal pokyn zakoupit radši nějaký dostupný wifi router a přinést tak internet do všech koutů našeho bytu (i do vany, maminko).

Z celého příběhu by mělo asi vyplynout nějaké ponaučení, ale mě nenapadá nic lepšího než to, že manuálně nešikovní lidé se ve světě taky neztratí. Stačí mít ve vašem okolí někoho šikovného, v kom představa vašeho kutilství vyvolá tak silný pud sebezáchovy, že možnou katastrofu v podobě vašeho kutění odvrátí ještě než k ní dojde.

Kutilům zdar!

Pak se má člověk učit...

...když otevře poznámky z přednášky a místo mouder o cestovním ruchu co budou určitě u zkoušky se dozví následující perly a hlody. Znalcům nemusím prozrazovat, kdo je jejich autorem.

O příjezdovém cestovním ruchu v Thajsku:

"Přijede pár Francouzů do Bangkoku a oba jdou do bordelu. Když přijedou Američani – on jde do bordelu a ona na drink. No a když Němci tak Němkyně nakupuje a Němec táhne tašky"

Procvičování místopisu ČR:
- Odkud jsi?
- Z Lysic.
- Konečně někdo z nějaký prdele!

„Difuze není pronikání. Pronikání je třeba sex.“

Pokus vymyslet slogan destinace:
- „Kroměříž - místo, kam se budete rádi vracet“ 
- „Takovejch míst znám 6000 a všechno jsou to hospody“

Metodologie výzkumu provozu přes hraniční přechod v Rumburce:
„Tady si sedněte, já vám budu nosit pivo a pak si budeme z těch celníků dělat srandu.“

„Proč říkáme němcům skopčáci? Protože k nám slezli z kopce.“

Metodologie výzkumu čistoty krajiny:
„Jeden profesor z akademie věd zkoumal ekologickou čistotu krajiny tím, že jezdil po republice na motorce, někam dojel, stáhl kalhoty, vykonal potřebu a pak nad tím stál se stopkama a stopoval, za jak dlouho přiletěj masařky.“

On the road: Žižkov

Praha neboli Cajzl má tu výhodu, že z mého rodiště tam jste autem po dálnici za hodinu (no ono těžko říct jestli to kam dojedete za hodinu je ta opravdová Praha) nebo vlakem za necelé dvě hodiny přímo do centra. Spousta pražáků se po tý naší metropoli taky dokáže ploužit hodinu, než dosáhne kýženého cíle...

Dlouho pro mě byla Praha tím místem, kde budu určitě studovat a kde bude všechno super, ale v poslední době jí vidím především jako turista a celkem mi to vyhovuje. I když vím, kde bych v Praze bydlel, kdybych tam bydlel. Top čtvrti jsou pro mě Žižkov, Dejvice a Letná. Původně jsem chtěl napsat něco nepěkného o Praze jako celku, ale myslím, že malý pomníček Žižkovu bude lepší!

K Žižkovu se mi totiž váže řada pěkných vzpomínek - především na vůdcovky a následné výpravy do klubovny u Křízku. Čtvrť má pro mě určité kouzlo v tom jak je rozmanitá a tím, že je tu poměrně klídek. To kouzlo Žižkova myslím pěkně vystihuje Sto Zvířat v písni, která by se měla stát žižkovskou hymnou. Vůbec kultura tu žije - Priessnitz tu rádi vystupují v Akropoli (nahráli tu skvělý koncert s Jesenickým děstským smyčcovým orchestrem) a sídlí tu Divadlo Járy Cimrmana. Nesmrtelný pomník Žižkovské republice vystavěli také Vlastimil Rada s Jaroslavem Žákem ve své Bohatýrské Trilogii.

Zapomínat nesmím ani na poetiku Olšanských hřbitovů, kde mi už před více jak 70 lety uchystali, jak říká Motáček, "postýlku".

 

Další místo, které je k Žižkovu patří je místní vysílač s miminky a hřbitůvek pod ním o kterém se moc nemluví, místo je to ale určitě zajímavé.

Žižkov za návštěvu prostě stojí!

S čistou hlavou do nového roku

K začátku roku patří tradice. Postupem let jsem si vytvořil jednu vlastní a neobvyklou, kterou jsem si celkem oblíbil a hodlám ji praktikovat nejspíš i v dalších letech. Jde o návrat domů na ránem s čistou hlavou. Poprvé to byl výraz určité zoufalosti. 

Když jsme vítali rok 2007, bylo na statku boží dopuštění a nebylo místo, kam by si někdo neodložil obsah zkaženého žaludku. Pamětliv výroku Marge Simpsonové v roli dánské královny jsem se rozhodl zmizet. Mou záchranou se stal první ranní vlak jedoucí kolem šesté ráno z nedalekých Očelic. Cesta vede přes pole, tu noc padal sníh s deštěm a kdo ví čím vším. Bláto na cestě a pak na botách a kalhotech, ale špína mizela z hlavy, mozek pracoval a bylo to fajn. Všechny problémy odplouvaly s deštěm a než jsem přišel na nádraží, připadal jsem si neskutečně šťastný. A podobně to bylo i v dalších letech.

Poté co jakýmsi zvláštním způsobem přišel rok 2009 jsem absolvoval noční cestu za volantem podhůřím Jizerek a Krkonoš. Nezapomenutelná jízda za podpory Šmoulů a Nohavici, sníh se sypal a sypal a sypače teprve vyjížděly na silnici.

Vítání roku 2010 bylo poklidné, po dlouhé době v Hradci a kdybych věděl, že bude takové počasí, klidně jsem jel k Tuleňům na kole.

Rok 2011 mě v prvních svých hodinách zastihl v zástěře s tácem skleniček, posléze za pípou a nakonec v prvním vlaku z Křižanovic do Brna.

Při plánování Silvestra 2012 jsem tradici chtěl dodržet, částečně jsem k tomu byl nucen i okolnostmi (za 15 hodin mám první letošní zkoušku a momentálně se na ni pilně učím :-) ). Cesta na první vlak z Raškova do Hanušovic tudíž byla jasná volba. Křupající sníh, mlžně šedivý úsvit v lese u Nového Hradu, vzpomínky na srpnové putování na stejném místě a potom cesta k Brnu (o které jsem už psal)

Ty chvíle kdy se člověk vrací v první den roku domů a kdy má pocit že začíná něco nového, zajímavého je škoda kazit si pocitem kdy v hlavě buší permoníci, v žaludku probíhají reakce nejodpornějšího charakteru a rovnováha je velmi vzdáleným pojmem. Snad mi ten dobrý pocit z nového roku vydrží po celý rok a rok příští přivítám opět s čistou hlavou.

Jak na nový rok...

...tak po celý rok? Kéž by to vydrželo mému oblíbenému monopolnímu dopravci. V rámci své novoroční tradice (vracet se nad ránem s čistou hlavou) jsem si po dlouhé době připadal jako vážený zákazník. Proč?

1) Exkluzivně pro mě vypravily české dráhy osobní vlak 3657. Minimálně v úseku Raškov - Hanušovice jsem byl jediný cestující. O mé blaho pečovali dva strojvedoucí a jedna vlakvedoucí. To vše za 7 Kč! Není to skvělý vstup do nového roku?

Souprava vlaku 3657 po příjezdu do Hanušovic, 1. ledna 2012

2) Návazný rychlík 900 Praděd byl kompletně humanizovaný - tzn. žádná koženka! Navíc oproti zprávám o netekoucí vodě v něm voda tekla, záchod byl jako ze škatulky, byl tam i hajzlpapír, mýdlo a utěrky. A pak že to nejde! Jen houšť! To že jsem měl celé kupé pro sebe z Hanušovic až do Brna beru od drah jako příjemný bonus. Ještě jeden bonus tam byl, ale o tom třeba jindy.

PF 2012 - ještě jedno